Klient s duální diagnózou

Klient 35 let, v terapii od roku 2015, aktuálně v 14 denním intervalu, s duální dg. závislost (alkohol, stimulační drogy) a generalizovaná úzkostná porucha. Příčinou vzniku závislosti je u klienta celoživotní úzkostnost a poslední rok pracujeme nejvíce s tímto tématem. Úzkosti jsou pro klienta nějvětším rizikem. Bez finanční podpory rodičů (hradili terapii celý první rok) by léčba nebyla možná. Se stabilizací klientova stavu přišlo i stabilní zaměstnání a od té doby si terapie hradí klient sám. Je rodičům za podporu vděčný.

„Zpověď“
Odjakživa mě lákaly „zakázané“ věci. Vzpomínám si, jak jsem si užíval své první pivo, svůj první joint. Cítil jsem se cool a naprosto nad věcí.  Pro tichého zakřiknutého kluka jednoduché řešení, jak zapadnout a stát se více komunikativním a sebevědomým. Jak já se cítil, když za mnou chodili pro hulení největší borci ze střední školy. První láska, mejdany, dobrá muzika a všudy přítomný alkohol a tráva. Někdy jsem si říkal, jestli už to trochu nepřeháním a abych na to tolik nemyslel, znovu jsem se opil a bylo mi nádherně. Takto to trvalo bez větších problémů roky. Přestože mi škola šla a byl jsem vždy premiantem třídy, vysokou jsem po prvním semestru zabalil a nastoupil do práce. Teprve těžká práce dělníka byla tou pravou motivací pro studium a dálkově jsem si proto vysokou školu dodělal. Hulení mi už dávno přestalo dávat to, co dříve a postupně vymizelo. Naopak vzrostla tolerance na alkohol, přičemž jsem většinu volného času trávil v hospodách. Práce mě nebavila, nevěnoval jsem se žádným koníčkům, ale posezení s kamarády v hospodě bylo vždycky fajn.

V tuto dobu, tuším že v r. 2010, k nám do země přišla vlna syntetických drog zprvu prodávaných v amsterdam-shopech, posléze i běžně na internetu. Experimentovat jsem s nimi začal i já a z neškodné zvědavosti se staly téměř tři roky braní. Velmi rychle jsem začal žít dvojí život – život bezproblémového pracujícího kluka a partnera a tajný život na drogách. Nic moc se o nich nevědělo ani nepsalo a já na nich pořádně ulít. Během jednoho roku jsem skončil s depresemi na psychiatrii a na dlouhodobé nemocenské, byl jsem naprosto apatický a vše, co jsem dříve rád dělal, šlo stranou. Nikdo o tom však nevěděl a já si šňupal na roční nemocenské dál. Týdenní tahy bez spánku a jídla nebyly výjimkou, stabilní přísun peněz jsem měl a nebylo pro mě nic lepšího a snazšího, než když vám pošťačka přinese legální zboží až ke dveřím. Začal jsem si uvědomovat, že mám zaděláno na vážný problém, zkoušel jsem přestat, ale nevydržel jsem nikdy déle než dva týdny, přičemž jsem je stejně celé propil. Nechtěl jsem si ale připustit, že jsem spadl do závislosti. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by měl problém se závislostí na syntetických látkách, nemluvilo se o nich přece ani jako o drogách! Komu bych se tak asi měl svěřit!

Moje proměna ale byla asi dosti zřejmá, tak jsem nejbližšímu okolí připustil problémy s alkoholem a podstoupil čtyřměsíční ústavní odvykačku. Kývnul jsem spíše proto, aby mi rodina dala pokoj. Vydržel jsem celé čtyři měsíce, řekl bych, že bez větších problémů. Seznámil jsem se tam se zajímavými a častokrát podobně jako já citlivými lidmi, se kterými jsem si hodně rozuměl a paradoxně se mi ke konci pobytu ani nechtělo odjíždět. Před odjezdem do léčebny se syntetika dostala na seznam zakázaných látek a ze scény vymizela. Absence fyzických příznaků mě jenom utvrdila v tom, že závislý nejsem a celou dobu pobytu jsem si namlouval, že tam stejně nepatřím. Zpětně viděno je celkem k pousmání, že ještě týž den po příjezdu domů z léčebny jsem si zašel na pivo.

Netrvalo ani týden, stačila tři piva a já dostal chuť na něco jiného. Sehnat pervitin dneska není až tak velký problém, i když nikoho, kdo prodává, neznáte. První pocit po šňupnutí ve srovnání se syntetiky nic moc, chyběla tam euforie, ale nakoplo mě to pořádně. Následoval nepříjemný dojezd, tak jsem se chtěl přirozeně zase „zpravit“. Během tří měsíců to však nabralo rychlý spád a já jsem byl na jehle. Tohle byla opravdu síla a nedalo se tomu odolat. Začaly se střídat období běžně sedmidenních tahů bez jídla a spánku a několika dny krutých dojezdů se silnými depresemi a výčitkami svědomí. Brzy mi došly peníze a já neměl problém začít si půjčovat. Nemohl jsem myslet na nic jiného, vztahy s rodinou a okolím se propadly na bod nula. Nepoznával jsem sám sebe a na perníku dělal věci, které bych jinak v životě nikdy za nic neudělal. Několikadenní tahy vzaly za své a intoxikovaný jsem začal trpět bludy a paranoiou. V jednom takovém rauši jsem zazmatkoval a ve strachu před sebou samým jsem si na sebe zavolal sanitku. Vzpomínám si dodnes na ten šílený strach, že ve svých bludech zůstanu a už nikdy nebudu normálně myslet. Následoval třítýdenní pobyt na psychiatrii, kde jsem dostal kontakt na psycholožku Moniku Madziovou. Začal jsem docházet každý týden na terapii a doufal, že mi bude schopna pomoct. Během tří dalších měsíců jsem docházel na terapie, ale znovu příležitostně pil alkohol a bral pervitin. Dělal jsem to už jen proto, abych zapomněl, co dělám, kam jsem to dotáhnul a vytěsnil myšlenku, že jsem na obou látkách závislý. Po dobrém to nešlo, a tak mi paní psycholožka „přiložila nůž na krk“ a řekla, že je neslučitelné brát a přitom docházet na terapie, a pokud nezačnu brát tu abstinenci od alkoholu vážně, tak se budeme muset rozloučit – protože mi asi neumí pomoci a v závislosti mně udržovat nechce. To jsem u ní poprvé (avšak ne naposledy) plakal a konečně jí, ale především sám sobě, přiznal obavu, že to nedokážu. Ten den jsem k sobě začal být konečně upřímný a přestal si cokoliv nalhávat.

Když jsem vydržel jeden den, měl jsem velkou radost a zkoušel vydržet i ten další a pak zase další. Dnes je to 21 měsíců, co abstinuji. Začátky byly velmi těžké, ale s velkou podporou paní psycholožky jsem je překonal a přestal brát drogy i pít. Během terapie se jde „na dřeň“, člověk ale pochopí souvislosti a dozvídá se o sobě věci, které možná sice tušil, ale nedokázal je pojmenovat a propojovat ve svém životě. Je zapotřebí notná dávka trpělivosti, jde o dlouhodobý a psychicky i finančně náročný proces. V začátcích jsem si nedokázal představit, že jednou budu tam, kde jsem teď. Výsledek tedy určitě stojí za to. Obnovily se mi vztahy, našel jsem si práci, která mě baví, věnuji se mnoha koníčkům. Otevřely se mi obrovské možnosti, když teď ke všemu přistupuji s čistou hlavou. Od prvního dne mám pocit, že mi paní psycholožka ve všem rozumí a chce mi upřímně pomoci. Odvedla se mnou obří kus práce a nebudu přehánět, když řeknu, že jí vděčím za svůj život.