Ambulantní léčba závislosti

Léčit se ze závislosti znamená poznávat sebe, své vzorce chování, prožívání, podívat se celkově na svůj život od dětství do současnosti. Propojit všechny důležité informace o sobě, své rodině, práci, kamarádech…a nastavit takové změny, aby byl život opět radostný.

PRŮBĚH LÉČBY V PORADNĚ:

Začátky práce s klientem bývají různé. Někdo přijde sám, protože už nechce pokračovat v aktuálním způsobu života, někdo dostal podmínku od zaměstnavatele, u jiných si to vyžádala rodinná situace, škola.

Motivace bývá různá a podle ní se odvíjí naše spolupráce. Stává se rovněž, že první sezení klient nevnímá jako dobrovolné, což je pro mně výzvou pracovat s motivací tak, aby ta další již dobrovolná byla. Jedno setkání žádnou změnu nevnese, proto je velmi důležitá delší spolupráce.

Každý klient je individualita, a tak přizpůsobuji tempo i témata jeho potřebám. Někteří klienti potřebují hodně informací na začátek, jiní potřebují pouze nechat vymluvit. Z mého pohledu jsou obě možnosti správné, hlavní je, aby postupem času naše spolupráce vedla k žádoucí změně. Každý klient, nezávisle na tom, jakým způsobem terapie probíhá, dostane „stejný balík informací o nemoci“ a zároveň si odnese čistě osobní prožitek.

V průběhu psychoterapie se klient dozví základní informace z oblasti závislosti, aby mohl všemu dobře porozumět. Zásadní bývá zjištění příčiny problému, což následně přináší velkou úlevu. Klient se přestává cítit jako „ten špatný, neschopný změny“ a zjišťuje např., že je úzkostný, má nízké sebevědomí, že rozchod, který prožil, byl až moc těžký… a taky někdy, že ten experiment zašel až nečekaně daleko, měla to být jen trocha legrace nebo „vyššího poznání“, ale je z toho závislost.

Již od začátku naší spolupráce se klient setkává se slovíčkem „abstinence“ a v průběhu terapie zjišťuje, že abstinence není cílem terapie (v terapii nám nejde pouze o to – přestát pít, brát, hrát, koukat do počítače), ale bez ní by žádná změna nebyla možná. Terapie má přinést změnu, která vede k „uzdravování“ z nemoci, kterou závislost je. I když je závislost chronickou nemocí, život může být kvalitní, radostný, svobodný. Způsoby a čas nastavování abstinence jsou u klientů odlišné. Někdy se to daří od prvního setkání, jindy na to klient potřebuje několik měsíců (zvláště u klientů s duální diagnózou).

Pokud to psychický stav klienta dovolí, začínáme anamnézou (sběrem informací o klientově životě), která ukáže, zda můžeme pracovat s pojmem závislosti nebo se jedná o něco jiného. Anamnéza je zároveň diagnostikou. V případě závislosti máme před sebou spoustu témat, na které se budeme muset podívat, abychom pochopili, odkud se ta závislost vůbec vzala – najít příčinu.

Témata se u různých typů závislosti budou trochu lišit, ale taková jako: bažení, odmítání, vývoj závislosti, psychologické mechanizmy závislosti, diagnostická kritéria, motivace ke změně, spouštěče, varovné signály recidivy, asertivní chování, životní styl a jeho poruchy, stres, emoce, HALT, vnímavost na vlastní potřeby, zdravotní rizika, výhody abstinence, síť sociálních vztahů a systém podpory, schopnost řešit problémy, zvládání dlouhodobé zátěže, negativní myšlení, zvýšování aktivit přinášejících pozitivní myšlení aj. se ukážou u všech druhů závislosti. Na všechna témata se klient podívá z osobní roviny (jak to mám JÁ).

Pokud je to možné, zapojujeme do terapie i rodinu (rodiče, partnera), protože změny, které je nutno nastavit, jsou často spojené s celým rodinným systémem.

DÉLKA LÉČBY: bývá různá, záleží na celkovém stavu klienta, jeho motivaci, zda se jedná o závislost jednoho druhu nebo duální diagnózu (která je velmi častá), zda rodina klienta podporuje, zda je zaměstnán…

Z mého pohledu je velmi dobře, když terapie probíhá takto:

1) první 3 měsíce v intervalu 1x týdně (anamnéza, diagnostika, nastavení abstinence, zjištění příčiny problému, malé změny podle aktuální situace, a hlavně nabytí důvěry v naši spolupráci)

2) dalších 6 měsíců v 14 denním intervalu (práce se všemi tématy, které přináší život, upevnění abstinence, edukace dle druhu závislosti, nastavení základních změn v životním stylu klienta, důvěra by se měla ještě upevnit)

3) dalších nejméně 6 měsíců v intervalu 1x měsíčně (vnímání, upevňování a propojování všech nastavených změn se svými emocemi, životními situacemi a osobami ve svém okolí, klient začíná být svobodnější a život se stává radostnější…)

Pokud situace klienta vyžaduje různé odchylky od uvedeného průběhu terapie, vždy se na všem společně domlouváme, hlavně aby to bylo ke prospěchu klientova stavu.

Může rovněž nastat situace, že ambulantní léčba nebude dostačující, klient ve svém prostředí nebude schopen nastavit žádoucí změny a abstinenci, poté hledáme další možná řešení (ve spolupráci s psychiatrem – antabus, psychofarmaka, ústavní léčba…)

Ambulantní léčba závisloslosti je plnohodnotnou léčbou, i když v ČR se někdy setkáme s názory lékařů, kteří budou více propagovat ústavní léčbu. V okolních státech je běžné, že se lidé léčí v poradnách pro závislé nebo stacionářích. Ambulantní léčba může být ze začátku náročnější než ústavní (vyžaduje nastavování změn v prostředí, kde závislý užíval svoji návykovou látku nebo kde se vytvořila behaviorální závislost), ale postupem času se ukazuje, že je výhodnější, protože klienti nejsou vystaveni několikaměsíční odluce od „svých problémů doma“ a nemusí se s nutnými změnami setkat až po návratu z léčby. Období po návratu bývá poté nejrizikovější a vyvolává velké obavy.

Ambulantní léčba v poradně je „šitá přímo na míru“ danému klientovi, máme na ni tolik času, kolik klient potřebuje a věnujeme se všem problémovým oblastem.

Když se klient rozhodne pro ambulantní léčbu a vkládá do ní své finanční prostředky, je sám nucen na sobě pracovat a motivace je pevná. Jsou situace, kdy by to nebylo možné bez finanční podpory rodiny, a to alespoň do té doby, než se klient stabilizuje a najde si práci. Výsledek klienti často komentují slovy „stálo to za to a nelituji těch peněz“, velmi dobře si uvědomují, že pokud by se neléčili, částka, o kterou by v té době přišli, by byla několikanásobně vyšší.

Není vyjímkou, že klienti, kteří nedokončili ústavní léčbu nebo zrecidivovali ihned po návratu domů, ambulantní léčbu úspěšně zvládnou. Každý člověk potřebuje něco jiného, je třeba vyzkoušet různé možnosti.

Pokud zvažujete, zda se léčit, můžete se přijít poradit a pak se rozhodnout jak dál. Ve své praxi na nikoho netlačím, nepoužívám konfrontační přístup, není mi to vlastní. Raději vysvětlím, ukážu, co s čím souvisí a rozhodnutí zůstává na Vás.